Novinky a informace

Do tohoto oddílu budou postupně zařazovány nově publikované stránky rukopisu. Tyto stránky budou později přesunuty do oddílu: „ Dosud rozluštěné stránky“ a nahrazeny opět novými.

Dále zde budou informace o dosavadním stavu bádání a jeho prezentaci. Budou zde i zprávy z médií a institucí, informujících o mé práci.


 

17.09.2019

Osudy Voynichova rukopisu po smrti autora

       Autor rukopisu Jiří z Lichtenštejna umírá 20. srpna 1419 na hradě Sporo ve Sporminore pravděpodobně na otravu. Končí se tak podivuhodný život významného českého šlechtice, biskupa- knížete tridentského. Jaký byl však osud jeho díla a hlavně jak se rukopis dostal do Čech, do Prahy a do rukou císaře Rudolfa II? Na tuto otázku hledalo odpověď více autorů. Existují názory, že dílo vzniklo přímo v Čechách, bylo dovezeno anglickými alchymisty, nebo že se jedná podvrh vytvořený některým z jeho majitelů atd. Teorií je zkrátka mnoho.

       Pokusil jsem se vyhledat cestu rukopisu ze severní Itálie do Čech a do rudolfínské Prahy. Po smrti Jiřího z Lichtenštejna se jeho pozůstalost vrací do rodného Mikulova. Vzhledem k jeho postavení a zastávaným úřadům nebyla zajisté nikterak malá. Mezi osobními věcmi byl zřejmě i rukopis, což byl v podstatě jeho tajný deník. V Mikulově, na jeho hradu potom rukopis odpočívá nepovšimnut 140 let. Naštěstí přežívá i vpád husitů v r. 1426, při kterém byl Mikulov vypleněn. Hrad však nebyl dobyt a rukopis tedy ušetřen od nedobrého osudu. K významnému zvratu však dochází v polovině 16. století. Mikulovská větev Lichtenštejnů se dostává do velkých finanční potíží. Lichtenštejnové jsou nuceni prodávat z počátku svůj movitý, ale později i nemovitý majetek. Vše vrcholí v roce 1560,  kdy prodávají za 60 000 tolarů panství i mikulovský hrad. V té době však již rukopis, dle mého názoru, na hradě není! Kam se poděl? I zde existuje logické vysvětlení. A to vysvětlení nadmíru zajímavé!

  V Mikulově se totiž v té době nacházela velmi početná židovská obec bezpochyby jedna z nejvýznamnějších na celé Moravě. Tato obec dobře prosperovala nejen díky své výhodné poloze na česko-rakouském pomezí, ale i díky přízni Lichtenštejnů, kteří byli nábožensky velmi tolerantní. Proto zde také byla umístěna instituce moravského zemského rabína. A nyní dochází k zajímavé záležitosti. Nejvyšším moravským rabínem se v roce 1553 stává Jehuda Liva ben Becalel známý též jako Jehuda Löw ben Becalel. Ano je to ten známý rabbi Löw! Židovský rabín a učenec, tvůrce legendárního Golema. Jak jsem již uvedl výše, v době na počátku jeho působení v Mikulově se Lichtenštejnové dostávají do finančních problémů, které z počátku řeší prodejem věcí movitých a půjčkami. Je logické, že pro řešení těchto potíží se obracejí prostřednictvím rabína i na poměrně bohatou židovskou obec. Rukopis se potom jako možná zástava ocitá v židovských rukou. Rabbi Löw o něj projevuje zájem zřejmě z důvodu svého studia kabaly, jejíž nějakou formu mu znaky obsažené v rukopisu připomínaly.  Po dvaceti letech svého působení v Mikulově tedy v roce 1573 odchází Rabbi Löw do Prahy, kde přijímá funkci vrchního rabína. V Praze působí s několika výjimkami až do své smrti v r. 1609.

   Jak se však mohl rukopis dostat z židovských rukou do majetku císaři Rudolfu II.? Zde se nám nabízejí jako pravděpodobné dvě alternativy.

       Alternativa čís. 1. Rabbi Löw se 16. 2. 1592 setkává na Pražském hradě s císařem Rudolfem II. Existuje domněnka, že spolu jednali i o svých společných zájmech a to o kabale a alchymii. Při této příležitosti mohl rabín nabídnout císaři rukopis a ten jej jako zajímavou kuriozitu odkoupil. Což dělal v podobných případech často. Pro rabího zřejmě neměl rukopis valný význam, protože v té době již určitě věděl, že s kabalou nemá nic společného.

       Alternativa čís. 2. Rukopis se stává majetkem Mordechaje Maisla významného obchodníka a bankéře a zároveň podporovatele a mecenáše pražské židovské obce. Byl v dobrém vztahu i s císařem Rudolfem. Podporoval i pedagogickou a teologickou činnost Rabbiho Löwa. Od něho mohl nějakou formou získat rukopis. Za své služby získal od císaře řadu privilegií a také právo naložit se svým majetkem (který se odhadoval na půl milionu zlatých!) podle vlastní vůle a odkázat ho komukoliv. Maisel totiž zůstal bezdětný. Císař Rudolf II. však tento svůj dekret nakonec sám nerespektoval. Když Mordechaj Maisel v roce 1601 zemřel – přesto, že se císař sám zúčastnil jeho pohřbu, což bylo v tehdejším historickém kontextu naprosto bezprecedentní – neváhal o několik dnů později nařídit konfiskaci celého jeho jmění. Byl-li součástí zabaveného majetku i rukopis zůstává otázkou.

    Každopádně je počátkem 17. stol. rukopis v majetku císaře Rudolfa II. Císař umírá v roce 1612, ale v soupisu jeho pozůstalosti není o rukopisu zmínka. Jeho majitelem se totiž mezitím stal český lékař a alchymista, osobní lékař císaře Jakub Hořčický z Tepence, latinsky Jacobus Sinapius. Na první straně Voynichova rukopisu byl totiž rozeznán dnes již smazaný podpis Jacobj à Tepenece (dnes viditelný jen pod     UV světlem). Vlastníkem se tedy mohl stát až po roce 1608, kdy byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „de Tepenec“.

      

        Popsal jsem zde ve zkratce možnou a vcelku logickou cestu rukopisu do rudolfínské Prahy. Jeho další osudy jsou již všeobecně známy. Rukopis střída majitele, přečkává třicetiletou válku, ocitá se opět na Apeninském poloostrově v knihovně Papežské univerzity Gregoriany. Zde odpočívá 200 let prakticky nepovšimnut. V roce 1866 je vykoupen jezuitským řádem. Poté v roce 1912 jej získává knihkupec Voynich po kterém dostává jméno. Po jeho smrti střídá majitele a v r. 1969 se stává vlastníkem Yaleova univerzita. V péči její knihovny se nachází dodnes.

 Teprve po šesti stech letech se paní Hanzíkové daří luštit obsah této tajemné knihy. Dosud zjištěná fakta jsou pro mnohé badatele určitým zklamáním. Zklamáním by obsah rukopisu byl i pro mnohé jeho majitele, i oni v rukopise určitě hledali něco více tajemného. Nikoho z nich nenapadlo, že se může jednat o intimní zpověď vysokého církevního hodnostáře. Ten zvolil vlastní formu šifrování z důvodu utajení svých intimních prožitků a poněkud neortodoxních náboženských názorů. Důvodem bylo jeho vysoké postavení v církevní hierarchii a také celková atmosféra doby, ve které žil. Zobrazení v rukopisu se dají vykládat i jako mnemotechnické pomůcky pro snadnější orientaci v textu.

       Autor předkládá tuto teorii, která jistě zaslouží hlubšího zkoumání, široké veřejnosti a bude vděčen za vaše připomínky a případné poznatky či doplnění.

                                                                                                                         Jan Hejtman září 2019


20. srpna uplynulo

600 let

od úmrtí autora Voynichova rukopisu Jiřího z Liechtensteina.


03.06.2019

Vážení čtenáři mých stránek, na překladu Voynichova rukopisu stále pracuji, ale v poslední době jsem neměla potřebný dostatek času ani příznivé podmínky, abych se mohla rukopisu plně věnovat. Přesto se mně podařilo dokončit kruhové texty na stranu 69r, kde zřejmě bude končit sdělení o poselství Božím. Nabízím část textu strany 69r.

stránka 69r

„Štít zla roztříští až Boží světlo, jež zaplaví svět, život vyčistí, zlobu vyžene, záhon připraví na květy štěstí prostého.“

Ke své práci dále chci uvést, že jsem si úplně jistá správností svých překladů, i když se téměř všude u nás v republice píše a říká, že Voynichův rukopis nebyl nikým rozluštěn. Hodně si vážím toho, že mohu být jedinou osobou na světě, která se vyzná v této autorem vymyšlené abecedě, hodně ctím život autora samotného a vždycky jsem na textech pracovala s velkou chutí i bez podpory i bez uznání. Na svých webových stránkách chci oznámit výsledky své práce všem lidem na světě. To, že Voynichův rukopis byl dešifrován, protože jeho obsah se v podstatě týká úplně každého z nás.

Ještě budou následovat malé ukázky z tzv.“herbářové části“.

stránka 37v

 

„chtíč špatnosti do světa vlít, přestože trpí dost kohát zla mne zvrací. Život ctím, že nedám se odradit, zamítnu zlo, které zraní.“    


10.03.2019

Vážení čtenáři, další kruhový text svým obsahem i tématem přímo navazuje na předchozí stranu 69v1. Popisuje jak Spasitel sám bude žít v duši vyvolené v konkrétním člověku, z jehož tváře v určený čas vystoupí zář Boží, kterou mají spatřit všichni lidé.

stránka 69v2

„až Tě poznám v duši čisté jít všem vstříc, trpícím své ruce podat, ctí duši povýšit, všem ukázat skrytou zář Boží v níž tvář Tvou uvidí každý, zářící květ všem čas smíru nesoucí v srdci má milost přející nám dobrotu Boží, Jeho cit, vše pod vládou Boží mít, příkoří nezažít, pocitu zapření se vzdálit. Přijímat zvěsti časté, sžitý s nimi kříž nevnímat, opustit strasti pozemské, žít život bez tíhy odmítnutí…“


13.02.2019

Dnes zveřejňuji další z kruhových textů. Tyto texty se mohou někomu zdát až přespříliš náboženského charakteru, ale vystihují autora a jeho způsob myšlení. To odpovídá nejen duchu doby vzniku rukopisu, ale i prostředí ve kterém autor působil. V tomto textu opět píše, že chce být dobrým člověkem a jít tou správnou cestou než se Spasitel vrátí do našeho světa.

stránka 69v1

„odpustím všem, když sám květ štěstí mám, vyléčím světa žal, ve cti Tvé žízeň budu hasit, pro Tvé cíle budu žít, vést se dám, načež stanu před Tebou milovaným svým, za života svou ctí Tě potěším, živou vodu dám Ti pít citem upřímným.

Slzy úcty mám na řasách a hořkost cesty Tvé sdílet chci, čest chci Ti dát, hřát Tě citem svým, tmou zářit, dát vláhu žíznivým, než Ty sám Světlo Světa vrátíš se nám…“


07.02.2019

18:00 Vložen modul Flag Counter vyhodnocující návštěvnost našich stránek dle jednotlivých zemí.


04.02.2019

Místopisné souvislosti obsažené ve Voynichově rukopisu.

        Z důvodu značného zaneprázdnění spojeného s luštěním Voynichova rukopisu mě paní Irena Hanzíková pověřila prací na zjišťování historických a místopisných souvislostí obsažených v rukopisu, ve spojení se životem autora Jiřího z Lichtenštejna. Zde je dílčí ukázka mnou zjištěných faktů.

         Myslím, že se všichni shodneme na několika základních věcech. Autorem rukopisu byl člověk vzdělaný a velmi kultivovaný. Musel být dostatečně movitý, žijící v severní Itálii počátkem XV. století. Radiokarbonové datování vzorků z různých částí rukopisu bylo provedeno na univerzitě v Arizoně v roce 2009. Výsledky byly konzistentní pro všechny testované vzorky a udávaly datum vzniku pergamenu mezi roky 1404 a 1438. Je velmi pravděpodobné, že i vlastní rukopis vznikl v tomto období. Úvahy o pozdějším vzniku jsou poněkud nereálné. Nereálná je i představa, že pergameny, jistě velmi drahé (na pergameny bylo potřeba 14-15 kůží telat), někde ležely nepovšimnuty 50 či více let. Vymazání a přepis starých pergamenů je vyloučen. Existují také silné důkazy, že mnoho z listů knihy bylo znovu uspořádáno a očíslováno. To znamená, že původní pořadí listů mohlo být zcela odlišné od toho, jaké je dnes. Toto by naznačovalo, že se nejednalo o prvoplánovou koncepci, ale o dílo které vznikalo postupným přidáváním informací, tedy o formu deníku. Stránek je 240 z původně snad 272. Z doprovodných ilustrací je zřejmé, že autor nebyl nijak dobrým malířem. Nebyl odborníkem ani v jednom z oborů, které jsou obsahu rukopisu připisovány tj. botanika, astronomie, astrologie, biologie, alchymie, lékařství, kosmologie či farmakologie. Většina teorii hledajících osobu autora a vycházejících pouze z obrázků nikoliv textu, vždy vyjme jednu oblast a dosadí do ní jednoho odborníka, ale zároveň ignoruje oblasti ostatní. Není divu. Obsáhnout všechny výše uvedené oblasti v jednom odborném textu od jednoho autora je prostě nemožné. Dle mého názoru se jedná v některých ilustracích o zobrazení vnitřních představ, pocitů a fantazií autora. Jiné ilustrace jsou součástí šifry. Ve svých představách a fantaziích však autor vycházel z inspirace získané studiem různých spisů, ale i z vlastních prožitků. Je to tedy opravdu deník autora. Deníku odpovídají i rozměry 23.5 x 16.2 x 5 cm.

        V tomto deníku je poměrně málo skutečně realistických obrázku. Většinou se jedná o ilustrace nereálné až fantastické. Jedním z mála realistických zobrazení je obrázek na straně 86r6. V poněkud stylizované formě se nám představuje skica hradu, který se velmi podobá biskupově hradu Buonconsiglio v Trentu. Pro porovnání jsou zobrazeny akvarel Albrechta Dürera z roku 1495 a současný vzhled hradu. Označeny jsou: Forma opevnění, merlon tzv. vlaštovčí ocas, typická pro oblast severní Itálie, velká kruhová věž, Torre Augusto vévodící celému hradu a menší věž Torre Aquila (vyzdobená na přání Jiřího z Lichtenštejna skvělými malbami českého autora, mistra Václava). V levé časti obrázku z rukopisu, vidíme i věž městského opevnění, dnes již neexistující avšak dobře patrnou na starších vyobrazeních viz plán Tridentu z 1581 (dále v tomto textu). Zajímavé je i zobrazení horského hřebene v pozadí.  Jak vidno, všechna vyobrazení mají i přes rozdílné úhly pohledu, shodné prvky.

                                         

Na zobrazenou věž Torre Aquila (Orli věž) byl biskup zřejmě velmi hrdý. Není se čemu divit. Výzdoba (Dvanáct měsíců, Ciclo dei Mesi) kterou zadal českému umělci Mistru Václavovi, je dodnes chloubou stredověkého zaalpského výtvarného umění v celé Itálii.

           Dalším stavebním prvkem obsaženým v rukopisu, opět ze strany 86, je zobrazení středověkého městského opevnění s vodní plochou. Opevnění je stejně jako u biskupského hradu znázorněno jako forma merlonu tzv. vlaštovčí ocas obr.A. Tomu odpovídá malba (kolem roku 1630)  na obr.B ukazující opevnění u nabřeží řeky Adige(Adiž) v pozadí most San Lorenzo a pohled na stejný úsek hradeb tentokrát z čelní strany je na obr.C z r.1796. Na plánu Tridentu (rytina z r.1581) obr.D je patrno, že tento typ opevnění obklopoval prakticky celé město. Do dnešní doby se dochovalo jen torzo opevnění a to u náměstí Piazza di Fiera obr.E.