Novinky a informace
Do tohoto oddílu budou postupně zařazovány nově publikované stránky rukopisu. Tyto stránky budou později přesunuty do oddílu: „ Dosud rozluštěné stránky“ a nahrazeny opět novými.
Dále zde budou informace o dosavadním stavu bádání a jeho prezentaci. Budou zde i zprávy z médií a institucí, informujících o mé práci.
21.11.2019
Strana 70v je dalším pokračováním zvěsti Boží, že přijde změna života pro celý svět. Nejedná se o nějaký horoskop ani zvěrokruh. Obrázek kozla uprostřed představuje zlo tady na Zemi, které přemůže Boží Syn Pán Ježíš Kristus, který zde bude žít v jediné vyvolené duši. Bude natolik milován a ctěn, že se Mu smyjí křivdy, které mu lidé způsobili, teprve tehdy odpustí bolest a pocítí štěstí. Potom teprve šťastný a plně přijatý otevře všem lidem květ štěstí, toho pravého štěstí, po kterém všichni toužíme. Takže v člověku vyvoleném se uzdraví duše Boží, rozloučí se se svým příkořím a dá světu očistu od zla a své požehnání.
stránka 70v
Ukázka z překladu strany 70v
„Spasitel sám se loučí se svým příkořím, šťastný život přijímá, s duší milou Mu cit smývá křivdy, odpustí bolest, všem otevře, sám přijatý, cítící v nitru svém úctu, květ štěstí. S ním vyléčí stín mysl tížící, křivdy žal sám chce tišit v milované duši cit rozdávat, v ní dožít se lásky, s níž pocit mučení zmizí. Ta láska vnímá slzy prolité, strázně Boží má v soucitu Jeho vždy chce potěšit, s Ním chce ve štěstí žít, do výše se vznášet smí všem stále přející. Dobro přináší z živého Boha přijaté …“
17.09.2019
Osudy Voynichova rukopisu po smrti autora
Autor rukopisu Jiří z Lichtenštejna umírá 20. srpna 1419 na hradě Sporo ve Sporminore pravděpodobně na otravu. Končí se tak podivuhodný život významného českého šlechtice, biskupa- knížete tridentského. Jaký byl však osud jeho díla a hlavně jak se rukopis dostal do Čech, do Prahy a do rukou císaře Rudolfa II? Na tuto otázku hledalo odpověď více autorů. Existují názory, že dílo vzniklo přímo v Čechách, bylo dovezeno anglickými alchymisty, nebo že se jedná podvrh vytvořený některým z jeho majitelů atd. Teorií je zkrátka mnoho.
Pokusil jsem se vyhledat cestu rukopisu ze severní Itálie do Čech a do rudolfínské Prahy. Po smrti Jiřího z Lichtenštejna se jeho pozůstalost vrací do rodného Mikulova. Vzhledem k jeho postavení a zastávaným úřadům nebyla zajisté nikterak malá. Mezi osobními věcmi byl zřejmě i rukopis, což byl v podstatě jeho tajný deník. V Mikulově, na jeho hradu potom rukopis odpočívá nepovšimnut 140 let. Naštěstí přežívá i vpád husitů v r. 1426, při kterém byl Mikulov vypleněn. Hrad však nebyl dobyt a rukopis tedy ušetřen od nedobrého osudu. K významnému zvratu však dochází v polovině 16. století. Mikulovská větev Lichtenštejnů se dostává do velkých finanční potíží. Lichtenštejnové jsou nuceni prodávat z počátku svůj movitý, ale později i nemovitý majetek. Vše vrcholí v roce 1560, kdy prodávají za 60 000 tolarů panství i mikulovský hrad. V té době však již rukopis, dle mého názoru, na hradě není! Kam se poděl?
I zde existuje logické vysvětlení. A to vysvětlení nadmíru zajímavé!
V Mikulově se totiž v té době nacházela velmi početná židovská obec bezpochyby jedna z nejvýznamnějších na celé Moravě. Tato obec dobře prosperovala nejen díky své výhodné poloze na česko-rakouském pomezí, ale i díky přízni Lichtenštejnů, kteří byli nábožensky velmi tolerantní. Proto zde také byla umístěna instituce moravského zemského rabína. A nyní dochází k zajímavé záležitosti. Nejvyšším moravským rabínem se v roce 1553 stává Jehuda Liva ben Becalel známý též jako Jehuda Löw ben Becalel. 
Ano je to ten známý rabbi Löw! Židovský rabín a učenec, tvůrce legendárního Golema. Jak jsem již uvedl výše, v době na počátku jeho působení v Mikulově se Lichtenštejnové dostávají do finančních problémů, které z počátku řeší prodejem věcí movitých a půjčkami. Je logické, že pro řešení těchto potíží se obracejí prostřednictvím rabína i na poměrně bohatou židovskou obec. Rukopis se potom jako možná zástava ocitá v židovských rukou. Rabbi Löw o něj projevuje zájem zřejmě z důvodu svého studia kabaly, jejíž nějakou formu mu znaky obsažené v rukopisu připomínaly. Po dvaceti letech svého působení v Mikulově tedy v roce 1573 odchází Rabbi Löw do Prahy, kde přijímá funkci vrchního rabína. V Praze působí s několika výjimkami až do své smrti v r. 1609.
Jak se však mohl rukopis dostat z židovských rukou do majetku císaři Rudolfu II.? Zde se nám nabízejí jako pravděpodobné dvě alternativy.
Alternativa čís. 1. Rabbi Löw se 16. 2. 1592 setkává na Pražském hradě s císařem Rudolfem II. Existuje domněnka, že spolu jednali i o svých společných zájmech a to o kabale a alchymii. Při této příležitosti mohl rabín nabídnout císaři rukopis a ten jej jako zajímavou kuriozitu odkoupil. Což dělal v podobných případech často. Pro rabího zřejmě neměl rukopis valný význam, protože v té době již určitě věděl, že s kabalou nemá nic společného.
Alternativa čís. 2. Rukopis se stává majetkem Mordechaje Maisla významného obchodníka a bankéře a zároveň podporovatele a mecenáše pražské židovské obce. Byl v dobrém vztahu i s císařem Rudolfem. Podporoval i pedagogickou a teologickou činnost Rabbiho Löwa. Od něho mohl nějakou formou získat rukopis. Za své služby získal od císaře řadu privilegií a také právo naložit se svým majetkem (který se odhadoval na půl milionu zlatých!) podle vlastní vůle a odkázat ho komukoliv. Maisel totiž zůstal bezdětný. Císař Rudolf II. však tento svůj dekret nakonec sám nerespektoval. Když Mordechaj Maisel v roce 1601 zemřel – přesto, že se císař sám zúčastnil jeho pohřbu, což bylo v tehdejším historickém kontextu naprosto bezprecedentní – neváhal o několik dnů později nařídit konfiskaci celého jeho jmění. Byl-li součástí zabaveného majetku i rukopis zůstává otázkou.
Každopádně je počátkem 17. stol. rukopis v majetku císaře Rudolfa II. Císař umírá v roce 1612, ale 
v soupisu jeho pozůstalosti není o rukopisu zmínka. Jeho majitelem se totiž mezitím stal český lékař a alchymista, osobní lékař císaře Jakub Hořčický z Tepence, latinsky Jacobus Sinapius. Na první straně Voynichova rukopisu byl totiž rozeznán dnes již smazaný podpis Jacobj à Tepenece (dnes viditelný jen pod UV světlem). Vlastníkem se tedy mohl stát až po roce 1608, kdy byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „de Tepenec“.
Popsal jsem zde ve zkratce možnou a vcelku logickou cestu rukopisu do rudolfínské Prahy. Jeho další osudy jsou již všeobecně známy. Rukopis střída majitele, přečkává třicetiletou válku, ocitá se opět na Apeninském poloostrově v knihovně Papežské univerzity Gregoriany. Zde odpočívá 200 let prakticky nepovšimnut. V roce 1866 je vykoupen jezuitským řádem. Poté v roce 1912 jej získává knihkupec Voynich po kterém dostává jméno. Po jeho smrti střídá majitele a v r. 1969 se stává vlastníkem Yaleova univerzita. V péči její knihovny se nachází dodnes.
Teprve po šesti stech letech se paní Hanzíkové daří luštit obsah této tajemné knihy. Dosud zjištěná fakta jsou pro mnohé badatele určitým zklamáním. Zklamáním by obsah rukopisu byl i pro mnohé jeho majitele, i oni v rukopise určitě hledali něco více tajemného. Nikoho z nich nenapadlo, že se může jednat o intimní zpověď vysokého církevního hodnostáře. Ten zvolil vlastní formu šifrování z důvodu utajení svých intimních prožitků a poněkud neortodoxních náboženských názorů. Důvodem bylo jeho vysoké postavení v církevní hierarchii a také celková atmosféra doby, ve které žil. Zobrazení v rukopisu se dají vykládat i jako mnemotechnické pomůcky pro snadnější orientaci v textu.
Autor předkládá tuto teorii, která jistě zaslouží hlubšího zkoumání, široké veřejnosti a bude vděčen za vaše připomínky a případné poznatky či doplnění.
Jan Hejtman září 2019
20. srpna uplynulo
600 let
od úmrtí autora Voynichova rukopisu Jiřího z Liechtensteina.
03.06.2019
Vážení čtenáři mých stránek, na překladu Voynichova rukopisu stále pracuji, ale v poslední době jsem neměla potřebný dostatek času ani příznivé podmínky, abych se mohla rukopisu plně věnovat. Přesto se mně podařilo dokončit kruhové texty na stranu 69r, kde zřejmě bude končit sdělení o poselství Božím. Nabízím část textu strany 69r.
stránka 69r